Mohu vás představit?

“Miluji tě tak moc, že bych pro tebe obě­t­ova­la i svůj život.” Takto se popi­su­je oso­ba, kte­rou bych vám ráda předsta­vila. A zvlá­št­ní na tom je, že to dělá bez jaké­ko­li prot­is­luž­by. A to i v pří­pa­dě, že lás­ku neopě­tu­je. Je to vůbec mož­né? Zdá se mi to dost nere­ál­né. Samo­zřej­mě o tom mno­ho lidí mlu­ví a slibu­je vám modré z nebe. Ale když na to oprav­du doj­de? Když to zač­ne být oprav­du váž­né? Sto­jí­te před vol­bou, zda zach­rá­nit svůj vlast­ní život, nebo život druhé­ho člo­vě­ka (který vás možná ani nemá rád)? Oprav­du jsem poz­nal toho­to člo­vě­ka a zažil, že to mys­lí oprav­du vážně: Jeho jmé­no je Ježíš. Možná jste o něm už slyše­li. Možná o něm máte předsta­vu nebo jste ho pře­de­včí­rem odep­sa­li jako milé­ho chlapí­ka. Ale mohu vás poz­vat, abys­te se s ním zno­vu bez výh­rad sez­ná­mi­li? Samo­zřej­mě je vel­ký roz­díl, jes­t­li o něm jen něco zas­lech­ne­te, nebo ho poz­ná­te osob­ně. Ale o tom až poz­dě­ji. Nej­dřív uve­du něko­lik bodů, proč si mys­lím, že je oprav­du “ztě­les­něním lás­ky”:

• Splnil svůj vlast­ní slib tím, že obě­t­oval svůj život za nás lidi.
• dod­nes si sto­jí za svý­mi čet­ný­mi sliby
• Vždy má ote­vře­né ucho a odpo­ví­dá na naše mod­lit­by.
• Neo­tá­čí se k nám zády, ani když to dělá­me my.

1. splnil svůj vlast­ní slib a obě­t­oval svůj život za nás lidi.

Neby­lo to pro něj neče­ka­né. Nebyl obě­tí spik­nu­tí ani ideá­lů, kte­ré hlá­sal. Vědomě obě­t­oval svůj život pro vás a pro mě. Ale proč? Pro­tože to byl jediný způ­s­ob, jak jsme moh­li zno­vu navá­zat vztah s Bohem, naším Stvořite­lem. Ale proč to pro něj bylo tak důleži­té? Proč bychom pro­bo­ha potře­b­ova­li vztah s Bohem? (Zce­la mimo otáz­ku, zda vůbec exis­tu­je. Více se o tom může­te doz­vě­dět zde) Pro­tože my lidé žije­me ve svě­tě, který se Boha zřekl. My lidé jsme se k němu vědomě či nevě­domě obrá­ti­li zády. A důs­led­ky toho vidí­me ve zprá­vách, kolem sebe, a pokud jsme upřím­ní, i sami v sobě: Sobe­ck­ost, svá­ry, špat­né myš­len­ky, naruše­né vzta­hy, nespra­vedl­nost a vykořisťo­vá­ní lidí, ste­jně jako nemo­ci a smrt. Se vší tou­to zátěží se nik­dy nemůže­me při­blí­žit k Bohu. Nedo­ká­za­li bychom unést jeho čis­to­tu. Zde v tom­to živo­tě i v našem věč­ném živo­tě po smrti. Důs­led­kem by bylo věč­né odloučení od naše­ho Stvoři­te­le. Nejhorší na tom by bylo, že bychom muse­li strá­vit věč­nost bez Boha, což by bylo ješ­tě horší než “peklo na zemi”, pro­tože by neexis­t­ova­la žád­ná nadě­je, žád­ná radost a žád­ná ces­ta zpět. Ale prá­vě před tou­to “věč­nou smrtí” chtěl Ježíš nás lidi zach­rá­nit. Když zemřel na kří­ži, nechal se potres­tat za naše špat­né skut­ky a myš­len­ky a dos­lo­va je vzal na sebe. Pro­to kaž­dý, kdo k němu při­ne­se své odpad­ky a vyloží je na něj, může zažít úplné odpuš­tění a nový začá­tek s Bohem. To osvo­bo­zu­je a Boží odpuš­tění pla­tí od toho­to okamži­ku po celou věč­nost. To nám uvolňu­je ces­tu k tomu, aby­chom se opět při­blí­ži­li k Bohu a vědomě mu dovo­li­li vládn­out v našem živo­tě. Když jsem toto poz­vá­ní Ježí­ši uči­nil, naplni­la mě oprav­do­vá radost a hlub­o­ký pokoj. Od té chví­le jsem věděl, že Ježíš je sku­tečně pří­to­men a od té doby se mnou krá­čí živo­tem. To má prak­tické důs­led­ky.

Jak ale může do naše­ho živo­ta vstou­pit něk­do, kdo už zemřel? Dobrá otáz­ka. Pro­tože nezůs­tal v hro­bě, ale po třech dnech vstal z mrt­vých. To zní dost neu­věři­telně. “Exis­tu­je pro to nějaký důkaz?” ptá­te se prav­dě­po­d­ob­ně. Ježí­šo­vo vzkří­šení pot­vr­zu­je mno­ho his­to­rických pra­menů. Bývalý ateis­ta a kri­tik Bible Josh McDo­well chtěl svým výz­ku­mem v otáz­ce vzkří­šení doká­zat, že Ježíš nemohl vstát z mrt­vých a že Bible nemůže být prav­di­vá. Mís­to toho však zji­stil přek­va­pi­vé věci, kte­ré publi­k­oval ve své kni­ze“The Fact of the Resur­rec­tion”(volně dostup­ná ver­ze ve for­má­tu PDF). [vložit odkaz — tlačít­ko na PDF zde]

2. dod­nes si sto­jí za svý­mi čet­ný­mi sliby.

Napří­klad nám slí­bil, že nám dá pokoj, který svět nemůže dát (srov. Bible: Jan 16, verš 33). Takří­ka­jíc nad­při­ro­zený pokoj, který je nezá­vis­lý na vně­jších okol­nos­tech. I když kolem vás zuří bouře nebo hro­zí, že vás život­ní výz­vy pře­mo­hou. On dává ten­to pokoj těm, kdo hle­da­jí jeho přít­om­nost. Něk­dy mu musí­me nejprve odevz­dat své sta­ros­ti a oba­vy, aby­chom ten­to pokoj moh­li pocí­tit. Pokud mu však dovolí­me, aby nás od našich sta­ros­tí osvo­bo­dil, vni­třní klid spo­jený s jeho přít­om­nos­tí se vrá­tí.

3. má vždy ote­vře­né ucho a odpo­ví­dá na naše mod­lit­by.

Svůj slib, že k němu může­me při­jít, když nás tíží bře­me­no kaž­do­den­ní­ho živo­ta, mys­lí vážně. Je tu a nas­louchá nám, i když ho nevi­dí­me. Může­me s ním mlu­vit, jak chce­me, a také o tom, co máme na srdci. On už to ste­jně ví. Pro­tože nás zná skrz nas­krz a je rád, když za ním přij­de­me se svý­mi sta­ros­t­mi. A on nám odpo­ví­dá. Ne vždy tak, jak bychom si přá­li nebo očeká­va­li. Ale čas­to nás svý­mi odpo­věď­mi přek­vapí a uká­že nám mno­hem širší per­spek­ti­vu. I to jsem zažil osob­ně: svou vel­kou lás­ku.

Mimocho­dem: Pokud patří­te k těm, kteří si v dětství rádi hrá­li s auto­ma­tem na žvý­kačky: Ježí­šek není stroj na přá­ní. Pod­le vzoru “mod­li­teb­ní min­ce dov­ni­tř, žvý­kač­ka ven”. Nen­echá­vá se uzam­kn­out do naše­ho čas­to jed­nost­ran­né­ho poh­le­du na věc. Mís­to toho nám uka­zu­je nové obzo­ry a ti, kdo mu důvěřu­jí, nebu­dou zklamá­ni.

4. neo­brací se k nám zády, ani když to dělá­me my.

Kdy­by to uděl­al, už dáv­no by svět odep­sal. Svě­dčí o tom nesčet­né zkušen­os­ti lidí, kte­ré ost­at­ní zce­la odep­sa­li: Jejich sku­teč­né pří­běhy naj­de­te zde.

Pokud chce­te Ježí­še lépe poz­nat, přeč­tě­te si vyprá­vění oči­té­ho svěd­ka Jana, který s ním tři roky ces­t­oval po zemi: Jan.