Dnes vám povím, jak jsem našel lásku svého života. Tak si udělejte pohodlí s cappuccinem a pojďte se mnou do mého světa. Byly doby, kdy jsem v životě netoužil po ničem jiném než po přítelkyni. A právě s tímto přáním jsem se obrátil na Boha. Ale stalo se to.… NIC. Uplynuly měsíce a roky. Proč to u jiných fungovalo, a u mě ne? Vyslyšel vůbec Bůh mou modlitbu, nebo to byla jen iluze? Tyto a další otázky mi bzučely v hlavě.
A pak přišel den X, kdy jsem potkal ženu, která mi připadala víc než jen zajímavá — a která ke mně zřejmě cítila totéž. Protože jsme bydleli 500 kilometrů od sebe, měli jsme dost času na to, abychom se po telefonu i písemně velmi dobře poznali, a vyzkoušeli jsme si, že motýli mohou létat i přes telefon.
“Vezmeš si mě?”
Když jsem se rozhodl, že chci s touto ženou strávit život, požádal jsem ji o ruku. Aby to celé mělo zvláštní nádech, rozhodl jsem se pro místo, o kterém Steffi často básnila: Quedlinburg. Vybral jsem si nejkrásnější pískovcovou skálu (přiznávám, byla jediná), kterou jsem v okolí našel, a vytvořil jsem si vlastní geocache, do které jsem umístil zásnubní prsten. Prstýnek tak osaměle a zakopaný čekal na svého nového majitele, který byl asi 300 kilometrů daleko a kterého jsem sem musel nejprve nalákat. Do té doby jsem doufal, že se mezitím nenajde jiný majitel. Bílé zlato stejně žádný laik jako zlato nepoznal a hodilo se jen na úzké prsty. Co by se tedy mohlo pokazit? O dva dny později jsem se Steffi vyrazil na cestu. Ta samozřejmě nevěděla NIC a ani nespekulovala s kamarádkami o tom, jestli se jí zeptám ; ). Třísetkilometrové výlety jsou v takový podzimní den tou nejnormálnější věcí na světě. Dokázal jsem ji překvapit, alespoň částečně, protože jsem celou dobu hrál bezradného spoluhledajícího, a když našla prsten, byla trochu zmatená. Naštěstí to nebylo proto, že jsem se jí zeptal, jestli se chce stát mou ženou. Odpověděla na to krátkým “ano”, což znamenalo “chci”, a hned následovala otázka “jak se sem ten prsten vlastně dostal?”. Jakmile jsme si tyto důležité skutečnosti vyjasnili, řekla něco, co se mě opravdu dotklo u srdce. Řekla, že mi to nechtěla říct předtím, než jsme se zasnoubili, protože nechtěla ovlivnit mé rozhodnutí. **buben** Asi o pět let dříve se ráno probudila a v hlavě se jí honily následující myšlenky: “Tvůj manžel se jednou bude jmenovat Jonathan.” V tu chvíli se jí zdálo, že je to pro ni důležité. Tyto myšlenky byly spojeny s hlubokou jistotou a ona věděla, že takto k ní může promlouvat pouze Bůh. V té době Jonatána neznala a celou dobu přemýšlela, proč jí to Bůh tak jasně řekl. Teprve když se se mnou sešla, vzpomněla si na tuto tehdejší situaci. A tady je ten háček: právě v té době jsem se Boha ptala, téměř ho obviňovala: “Proč neodpovídáš na mé modlitby za partnera? Dojdou k vám vůbec mé modlitby?” Když mi to Steffi řekla, mé srdce bylo zasaženo Boží láskou a já jsem si uvědomila, že vyslyšel mé modlitby od chvíle, kdy jsem je vyslovila. Tehdy prostě nebyl ten správný čas a když se ohlédnu zpět, mohu s plným přesvědčením říci: bylo to velmi dobré, a kdybych mohl ta léta prožít znovu, udělal bych to znovu.
